Nikdo už se u nás nepodivuje nad tím, vidí-li kolem sebe jenom samé obuté lidi. A pokud už se tomu snad někdy diví, pak jedině tehdy, když někdo obutý nemá takové boty, jež jsou na daném místě a v daném okamžiku zrovna ty pravé. Kdybychom třeba potkali někoho na Václaváku v pantoflích nebo uprostřed zimy na ulici v sandálech, asi bychom pochybovali o jeho duševním zdraví, ale jinak už jsou boty v naší společnosti něčím tak samozřejmým, že se nad nimi nijak mimořádně nepozastavíme.
Ovšem zatímco jsme si už dávno zvykli chodit obutí, doposud nejednou chybujeme při výběru té pravé obuvi. Víme třeba aspoň v hrubých rysech, co se hodí na nějakou významnou společenskou událost, co se nosí, když člověk vykonává určitou profesi, víme, co si nejlépe obout na ven v zimě a co v létě.
Ale co si vzít třeba na výlet někam mimo město, do přírody? V tom už dokáže leckdo z nás chybovat. Řekneme-li si totiž, že na tom vlastně nezáleží, že příroda je aspoň do jisté míry divočina, ve které se dá nosit cokoliv, protože nás tam za to nikdo nepomluví, může se nám to klidně už záhy i vymstít. Protože ono i v takovém případě na patřičné obuvi záleží. A to nejednou víc, než by si člověk představoval.
Jistě, zvířata, která bychom v naší přírodě mohli potkat, nebudou kritizovat, že jsme mezi ně nezavítali dokonale obuti, a vegetaci budeme dvojnásob lhostejní, ale stačí i jenom krátká chůze k tomu, abychom zjistili, zda jsme správně obuti nebo ne.
Často nás totiž začnou boty dříve či později tlačit, nadělají se nám v nich puchýře nebo se v nich zbytečně nepříjemně potíme, a když si pak do nich ještě nabereme vodu nebo bahno, je to krajně nepříjemné.
A jak se takovým komplikacím vyhnout? Nejlépe tak, že si pořídíme trekové boty. Protože ty jsou přesně takové, jaké nám přijdou v lůnu přírody vhod. V těch se putuje jedna báseň, a kdo je má, ten si to opravdu užije.
